Důvěra

 Emoce mi vždy šly nejlépe vyjádřit psaním. Když je mi nejhůř, tak píšu, když se mám skvěle, tak píši také. Nevzpomenu si už přesně na den, kdy to celé začalo, ale vím jaké události tomu předcházely. Bylo mi pět nebo šest let. Moji rodiče neměli nejlepší vztah a řev a bohužel i fyzické napadání ze strany otce, bylo velmi časté. Netrvalo to celé dlouho a mimo řvaní na mě přešlo i to fyzické násilí. Poruchu přijmu potravy mi otec vybudoval už v pěti letech, když se s mámou hádali kvůli sušence. Máma neviděla důvod proč bych jí nemohla ochutnat a můj otec byl silně proti. Mám tu chvíli před očima pořád. Donutil mě, ať si kousnu a pak do mě strčil a řval na mě, že budu hrozně tlustá, že mě nikdo nikdy nebude chtít. V ten den, od těch pěti let do dnešního dne trpím poruchou přijmu potravy. Střídají se chvíle kdy nejím a tak jsem se v roce 2014 dostala na dost nízkou váhu. Pak jsou fáze, kdy nemůžu přestat jíst. Ale díky otci jsem se naučila už v pěti letech vyzvracet jídlo, které jsem snědla. Protože tu sušenku mě donutil vyzvracet. Jednou jsem seděla v pokoji a rodiče se opět ošklivě hádali. Slyšela jsem otce, jak mé mámě řekl, že vezme nůž a uřízne jí hlavu. Bylo mi pět let a slyším to pořád tak živě ač je to hodně let. Věděla jsem, že to není v pořádku a o mámu jsem se hrozně bála. Ve školce, kam jsem chodila mě šikanovali a tak jsem věděla, že nikomu z dětí to říci nemohu. Svěřila jsem se tedy jedné učitelce ve školce. Bohužel ta si to nenechala pro sebe. Dostalo se to až k mé mámě, která mě seřvala a řekla mi, že nesmím nikde říkat co se děje doma. No a od toho dne začala má nedůvěra k lidem. Od toho dne jsem raději lhala, než abych říkala pravdu.