(Po)city

Přála si, aby to byl jen špatný sen. Aby to co se děje zmizelo za zvuku budíku. 

Noční můra se stala realitou. To zlomené srdce je doopravdy, není to sen.

Vzpomíná na první ,,Miluji Tě", na otázku ,,Vezmeš si mě?" dva dny před Štědrým dnem a 

odpovědět ,,Ano." Na první milování, první bydlení, kdy si posledního června řekli ,,Ano." 

Tohle vše je najednou minulost. Ona není ta, která si přála, aby to byla minulost. 

Ona je ta, která to chtěla brát vážně dokonce svého života.

Když srdce krvácí, tak trpí jen jeden, když se odkryje poslední lež, tak zjistí, že se bojí pravdy.

Uskrkne si čaje a zapíjí už pátý prášek na uklidnění. Slzy jí po tváři tečou

a nepamatuje si, kdy se naposledy viděla v zrcadle jasně. Každá teplá slza, která se 

dere ven z oka a při dopadu dolů zchladne. Přeje si upadnutí do dlouhého spánku spánku

a probrat se, až ta bolest přejde, protože si je vědoma toho, že to nemusí přijít nikdy. Milovat někoho tolik a zklamat se, 

není rána fyzická, ale někdy si člověk přeje, aby si zlomil ruku, hlavně aby pocítil jinou bolest. Nad poslední větou, kterou si zapsala , jsou věty psané stále dokola. Zní jí v hlavě ta stejná otázka. Teď jsou dva lidi co se jí chtějí zbavit, dva lidi co jí úmyslně ubližují, dva sobci. Ikdyž jednoho z nich miluje. Láska je tak hloupá a člověk hloupne společně s ní. Láska nás zaslepuje a idealizuje nám i ty nejhorší lidi. Zastavil se čas, zastavilo se všechno. Ona jen sleduje, jak ostatním jde život dál. Ale ten její se zastavil. Zastavuje ho každá lhostejnost, bezohlednost. Sama pocítila to ponížení, které nikdy předtím nechtěla, slovo prosím má na jazyku častěji než jakékoliv jiné slovo. Prosí někoho, kdo jí ublížil, prosí o přítomnost toho člověka, ač sám je už ovládán jiným člověkem. Pochopila, že svině není jen zvíře, protože zvíře nikdy ůmyslně neublíží, zvíře neubližuje stále a stále dokola. Zákeřnost je pouze lidská vlastnost. Je na druhé koleji a sleduje dva lidi co jí zničili život. Mezitím co oni si jednou po druhé koleji a usmívají se. Těžko pochopí bolest ten co nemá srdce, těžko pochopí bolest ten co nemá srdce vůči Vám. Hledí dopředu a nevidí nic, každý den čeká na pomoc od člověka, který jí tolik ublížil. Čeká marně. Lhostejnost je něco co patři k zlomenému srdci, lhostejnost je něco, čím Vám může druhý ubližovat. Prosila člověka, který pro ní je ještě celým světem, aby jí pomohl, ale on už hraje jinou hru a nastavuje vlastní pravidla. Říká se, že láska ve třech může fungovat jen tehdy, pokud je jeden úhel tupý. Každý den čeká, že to bude jiné, ikdyž její srdce krvácí, tak se stále snaží  tu ránu zahojit. Živí se vzpomínkama, to je to co jí pomáhá a zároveň ničí. Čelí pocitu, kdy se chce, aby jeden se tří zmizel a ten jeden je ona. Nemá cenu přepočítávat kolik jste pro druhého udělali, protože ač pro Vás to bylo maximum, tak pro něj to nebylo nic. Stále si klade otázku: Je pravda, že to byla jenom lež? Člověk, který dokáže zcela úmyslně ublížit jednomu člověku, nepřestane ubližovat nikdy ani se sebevětším zapřením. Bolest a zklamání nejsou vhodná slova na tu nekonečnou agonii, protože to agonie je, umřela láska.  Ten kdo příliš miluje bude vždy trpět, ten kdo důvěřuje bude vždy zklamán. Každé slovo napsané jemu bude už zbytečné. Hledá klid, který nenachází, přisla se srdcem na dlani a bylo to pro něho jen kus něčeho, co může pošpinit. Rok žila ve lží, rok doufala, rok trpěla, rok se snažila, ale během toho roku on zničil úplně všechno. Zničil její poslední naději na lásku, na život bez bolesti, ten život bez bolesti, ta vymodlená úleva, která nepřichází. Každý den se probouzí s myšlenkou, že dnešek bude plný bolesti  a strachu. Strach, ten pocit co ji je už přes měsíc bližší, než inzulín, který potřebuje k životu. Strach nevymažeš. Pořád čte dokola co jí psal a teď to píše jiné, , kde je ta pravda? Chce jí vůbec znát? Ptá se sama sebe ač otázku na odpověď zná. Tak dlouho žila ve lži, že pravdu neunese. Lež je jedna nafoukla bublina, která se každou další lží zvětšuje, každou lží může prasknout a všechno se sesype jako domeček z karet. Všichni si stavíme své pomyslné domečky z karet, protože chceme něco co jde lehce postavit, ale stačí ten nejmenší větřík a všechno se sesype. Lásku střídá nenávist, ale nikdy nenávist nestřídá opravdovou lásku. Otevřít své srdce a nechat si dobrovolně ubližovat, tomu se člověk vystaví,  když miluje.